O tom, jak korálky provázely člověka během času.

Korálky a ozdoby vyrobené z korálků se vyskytovaly již před více než padesáti tisíci lety a vyráběly se téměř ve všech kulturách. Tehdy sloužily zejména jako symbol moci a bohatství, ale i jako forma komunikace a zárove? se jim přisuzovala magická a ochranná moc.

Lidi si je vyráběli z různých semínek, lastur, kostí, kamínků a drápů. V Anglii byly dokonce nalezeny drobné zkamenělé kousky mořské houby s přirozenými průduchy, které byly seřazeny dle velikosti do tvaru náhrdelníku. V pozdějších dobách, kdy lidé vynalezli nástroje, začali vyrábět korálky i z materiálů, které nebyly přirozeným způsobem proděravělé.

Z doby před 38 000 lety př. n. l. byly nalezeny ve Francii korálky ze zvířecích zubů a kostí. V Austrálii byly z období 13 000 let př. n. l. objeveny korálky z klokaních kostí a v Africe byly nalezeny korálky z vaječných skořápek, které byly zhruba 12 000 let staré.

Technika výroby korálků se s vývojem lidstva stále zdokonalovala a byly vyhledávány stále vzácnější a exotičtější materiály. S dalším rozvojem civilizací vzrůstal také obchod s korálky a materiály na jejich výrobu. Před 4 600 lety v oblasti západní Indie a Pákistánu začala vzkvétat civilizace v povodí Indu. Dnes již v archeologické lokalitě v Harrapě, která byla jedním z největších měst dané oblasti, bylo objeveno velké množství korálků, nástrojů k jejich zhotovení a pecí, kde se vypalovaly. Korálky byly vyráběny z mastku, do kterého byla vyvrtána dírka, poté byl přeleštěn a následně vypálen za vysoké teploty, aby se udržela struktura. K provrtávání tvrdších korálků z achátu nebo jaspisu, bylo použito měděných vrtáků. V Harrapě byly oblíbené malé kamenné korálky, do kterých bylo těžké provrtat dírky, neboť kámen i vrták měli stejnou tvrdost. Díky umu a vynalézavosti řemeslníků vznikl vrták z velmi tvrdé hmoty, jejíž složení se vědcům doposud nepodařilo určit (tyto vrtáky byly nalezeny pouze v povodí Indu). Vrtáky umož?ovali řemeslníkům vyrábět nádherné karneolové korálky, které byly velmi ceněné dokonce až v Mezopotánii a střední Asii.

První sériově vyráběné korálky byly z fajánsu, jemné porézní hmoty, která byla směsí křemenného písku a vápence nebo hlíny s malou příměsí alkálie. Fajáns se nejprve roztavil v pecích a poté znovu přemílal a přetavoval při vysokých teplotách. Historikové jsou přesvědčeni, že fajáns byl předchůdcem skla.

První opravdové skleněné korálky z povodí řeky Indu v Indii pocházejí z období kolem roku 1700 př. n. l., což je zhruba o dvě stě let dříve, než jsou datovány nejranější skleněné korálky nalezené v Egyptě

Zásadní obrat v manufakturní výrobě skleněných korálků přišel kolem roku 200 před naším letopočtem, kdy řemeslníci v indickém Arikamedu vynalezli metodu vyrábění skleněných korálků tahem. Tato technika umož?ovala výrobcům zhotovovat po jednom stovky drobných korálků.

Kolem roku 1200 našeho letopočtu začala vzkvétat výroba skleněných korálků v italských Benátkách. Benátky jsou považovány za "Matku korálků". Skleněné korálky se v Benátkách vyrábí od roku 1000 n.l. a v roce 1224 je založen cech výrobců benátského skla. Okolo roku 1291 byla velká část benátského sklářského průmyslu přestěhována na ostrov Murano (severně od Benátek), protože se rada města obávala nehody sklářských pecí, jež by mohla zničit město. Benátky měli monopol na korálkový průmysl po téměř 600 let. Aby svůj hlavní exportní artikl ochránili, přijali opatření, že v momentě, kdy jakýkoliv zkušený sklář nebo sklářský dělník emigruje do jiné země, uvězní jeho nejbližší příbuzné a pokud i přesto se nebude chtít vrátit, bude vyslán posel, který dotyčného skláře zabije.

Díky drobným rozměrům, snadné výrobě a neutuchající poptávce se evropské skleněné korálky staly po staletí jedním z hlavních vývozních artiklů do oblastí Nového světa, Indonésie a Afriky. Skleněné korálky začaly zajišťovat Evropanům tučné zisky právě díky svým drobným rozměrům, snadné výrobě a neutuchající poptávce. Kromě tohoto masivního vývozu sloužily korálky v Evropě také ke zdobení oděvů a zhotovování mnoha oděvních dopl?ků. Korálky představovaly kolem roku 1 800 oblíbený prvek osobních ozdob obyvatel Severní a Jižní Ameriky, Afriky, Evropy, Asie, Austrálie, Grónska, Středního východu a Oceánie. Tyto drobné skleněné korálky byly známy pod různými názvy, např. rokajlky, semínka, librové korálky (kdysi se prodávaly za libry) nebo manidoominens (jedná se o výraz indiánského etnika Obžibvejů a znamená malé semínko, jež je darem od ducha).

Korálky v Čechách

Historické prvenství ve výrobě skleněných korálků, perlí a perliček v našich zemích patří Keltům, kteří vyráběli korálky, kroužky a knoflíky pravděpodobně už ve 4.. století před naším letopočtem. Byli to znamenití řemeslníci, a tak lze předpokládat, že alespo? některé skleněné korálky z archeologických nálezů pocházejí z jejich vlastních dílen. Sklovinu tavili a barevné perličky a kroužky z ní v 9. století zhotovovali pak i velkomoravští řemeslníci.

První písemné zmínky o skutečných českých sklárnách pocházejí z 12. století. Přibližně od této doby se v celém pásu pohraničních hor vyrojila spousta skláren, jejichž tradice vlastně pokračuje až do dneška. Od 14. až do 17. století na Šumavě pracovaly tzv. patetikové hutě – z korálů se totiž vyráběly hlavně růžence, a proto se jim říkalo „pateříky“. Skleněné perle a perličky v několika velikostech a barevných odstínech se vyráběly v tak ohromném množství, že se jich plné formanské vozy vyvážely i do ciziny.

V podhůří Šumavy, Jizerských a Kašperských hor se tříděním a navlékáním sekaného skla ještě ve 20. století často živily celé rodiny a skleněná bižuterie se v okolí Jablonce nad Nisou vyrábí dodnes. Jablonecké muzeum nabízí návštěvníkům mnoho nádherných ukázek tohoto řemesla a dokazuje, že „zlaté české ručičky“ si dokážou vydobýt věhlas po celém světě. Důkazem může být třeba to, že naše korálky zdobí nejednu zahraniční mediální hvězdy a bývají oblíbenými soukromými, tak státními či diplomatickými dary.


Zdroj